Historie

Olomouc

Obyvatelé města Olomouce byli dlouhá léta zásobováni pitnou vodou pouze ze studní. Voda z veřejných kašen mohla být použita pouze k praní a čištění, proto si obyvatelé města vážili vydatných pramenů pitné vody. Jeden z nich vytékal na Tabulovém vrchu a podle nedalekého kostelíka sv. Kříže se nazýval „křížový“. V r. 1844 byla vybudována před radnicí tzv. křížová studna se dvěma výtoky, do kterých byla tato voda přiváděna dřevěným i olověným potrubím.

Nedostatečná kapacita však vedla k hledání nových zdrojů kvalitní pitné vody, proto byly v r.1886 vykoupeny pozemky na území Chválkovic, kde se předpokládalo zřízení vodárny, a na Tabulovém vrchu, kde měl být postaven vodojem.

 

Parní ČS Chválkovice                 Strojovna parní ČS Chválkovice

 

V r.1888 byl proveden geologický a hydrogeologický průzkum a již 15.prosince 1889 byl vodovod předán k veřejnému užívání.

Během neuvěřitelně krátké doby sedmi měsíců byly postaveny  - jako základ olomoucké vodárny a jejího pozdějšího rozšiřování - jímací studna, strojovna, a kotelna čerpací stanice ve Chválkovicích, výtlačný řad profilu 275 mm, dlouhý 7900 m s navazujícími rozvodnými řady o profilu 80 až 150 mm v délce asi 8000 m a dvoukomorový zemní vodojem o objemu 1500 m3. Parní čerpací stanice ve Chválkovicích byla v provozu až do r. 1960, kdy byla převedena na elektrický provoz s ponornými čerpadly, osazenými do sběrné studny.

Dodnes dochovaný objekt čerpací stanice se dvěma původními čerpacími soustrojími včetně areálu je technickou památkou a vlastně dvojím unikátem. Jde totiž o jedinou dochovanou parní vodárnu v České republice a zároveň o jediné dodnes existující stroje z pražské „Rustonky“, navíc umístěné stále v původním prostředí.

Období let 1920-1930 bylo érou velkého rozšíření olomoucké vodárny, které bylo spojeno se vznikem Velké Olomouce, a to sloučením tří měst - Olomouc, Hodolany a Nová Ulice - a dalších dvanácti obcí. V důsledku regulace řeky Moravy docházelo ke ztrátám vody ve studnách, voda do některých částí nově vzniklého města se musela dovážet, proto bylo realizováno rozšíření vodovodu do přilehlých obcí.

V tomto období bylo položeno více než 48 km vodovodního potrubí a napojeno více než 2200 domů. Následně pak byly ve Chválkovicích a Černovíře vybudovány další jímací studny, společně s dalším výtlačným řadem do nového zemního vodojemu na Tabulovém Vrchu.

Období let 1950-1960 lze charakterizovat stálým tlakem na dodávku pitné vody, způsobeným zejména intenzivní bytovou výstavbou a nebývalým vzrůstem spotřeby vody ve výrobním sektoru. Počátkem sedmdesátých let byla uvedena do provozu nová úpravna vody v Černovíře, přečerpávací stanice a věžový vodojem na Tabulovém vrchu. Později byl skupinový vodovod rozšířen o dosud samostatný skupinový vodovod Litovel. V letech 1980-1990 bylo hlavní úsilí zaměřeno na výstavbu prameniště Pňovice-Březové a úpravny vody v Příkazích.

Věžový vodojem na Tabulovém Vrchu

Zlín

Koncem 19. století měl Zlín asi 3 tisíce obyvatel, převážně obuvníků a soukeníků. Snad právě z té doby pocházel gravitační Hauptův vodovod na přívod potoční vody z nádrže pod tzv. farskou zahradou do zámku, pivovaru, stájí a kašny, který doplňoval veřejné a soukromé studny. S mohutným rozvojem Baťových závodů počátkem    20. století došlo k výraznému nárůstu počtu obyvatel a zdroje vody se staly nedos-tačující.

Fryštácká vodní nádrž - dnes slouží jen jako záložní zdroj

 

Vznik „vodovodu Zlín“ a první veřejné zásobování obyvatel města pitnou vodou se datuje do roku 1925, kdy začal zahradním čtvrtím Zálešné a Podvesná sloužit vodovod, který odebíral vodu z vrtané studny přímo v sídlišti.

V r. 1932 byla zahájena výstavba Fryštácké přehrady za účelem zadržení vody pro vodárenské účely. Současně byl vypracován projekt vodárenské části stavby - odběr z nádrže, akumulace a rozvod vody v několika tlakových pásmech. Výstavba vodárenské části skončila v srpnu 1934, stavba nádrže byla ukončena až v r. 1938. Zajímavým způsobem bylo provedeno jímání vody infiltračním zařízením pod dnem Fryštácké nádrže, jednalo se ve vodárenské praxi o ojedinělý případ řešení. Současně s dostavbou nádrže byla vyprojektována úpravna vody Kostelec, jejíž stavba začala v dubnu 1940.

ÚV Kostelec (nejstarší úpravna vody na zlínsku) a moderní ÚV Tlumačov.

Situace v zásobování Zlína pitnou vodou se však ani uvedením tohoto zdroje do provozu nezlepšila a v roce 1945 byla tak kritická, že Zemský národní výbor v Brně udělil pro stavbu jímacího území v Tlumačovském lese a přívodového potrubí do města výjimku ze zákazu zahajování staveb. Stavba byla zahájena v r. 1946, byla však poznamenána řadou různých technických problémů, navíc kvalita vody vyvolala potřebu nové úpravny vody v Tlumačově.

 

Současně bylo třeba řešit vazby na systém úpravny vody pod Fryštáckou přehradou a na uvažovaný zdroj pod Slušovicemi. Investiční záměr z r. 1946 byl v r. 1953 rozšířen a další stavby skupinového vodovodu byly dokončeny v r. 1965. V letech 1971-1976 byla vybudována nová vodárenská nádrž Slušovice, která leží na Dřevnici u Slušovic, přívod vody z potoka Trnávka. Vodu z nádrže Slušovice upravuje úpravna vody Klečůvka. Tyto stavby společně s podzemními zdroji a úpravnou v Tlumačově zabezpečují zásobování Zlína, Otrokovic a dalších obcí - souhrnně se nazývají Skupinový vodovod Zlín. Počátkem devadesátých let došlo k poklesu spotřeby pitné vody, proto byla vodárenská nádrž Fryšták z důvodu dlouhodobě problematické kvality vody vyřazena z provozu.