Úvod O společnosti Historie

Historie

Olomouc

Obyvatelé města Olomouce byli dlouhá léta zásobováni pitnou vodou pouze ze studní. Voda z veřejných kašen mohla být použita pouze k praní a čištění, proto si obyvatelé města vážili vydatných pramenů pitné vody. Jeden z nich vytékal na Tabulovém vrchu a podle nedalekého kostelíka sv. Kříže se nazýval „křížový“. V r. 1844 byla vybudována před radnicí tzv. křížová studna se dvěma výtoky, do kterých byla tato voda přiváděna dřevěným i olověným potrubím.

Nedostatečná kapacita však vedla k hledání nových zdrojů kvalitní pitné vody, proto byly v r.1886 vykoupeny pozemky na území Chválkovic, kde se předpokládalo zřízení vodárny, a na Tabulovém vrchu, kde měl být postaven vodojem.

V r.1888 byl proveden geologický a hydrogeologický průzkum a již 15.prosince 1889 byl vodovod předán k veřejnému užívání.

Během neuvěřitelně krátké doby sedmi měsíců byly postaveny  - jako základ olomoucké vodárny a jejího pozdějšího rozšiřování - jímací studna, strojovna, a kotelna čerpací stanice ve Chválkovicích, výtlačný řad profilu 275 mm, dlouhý 7900 m s navazujícími rozvodnými řady o profilu 80 až 150 mm v délce asi 8000 m a dvoukomorový zemní vodojem o objemu 1500 m3. Parní čerpací stanice ve Chválkovicích byla v provozu až do r. 1960, kdy byla převedena na elektrický provoz s ponornými čerpadly, osazenými do sběrné studny.

Dodnes dochovaný objekt čerpací stanice se dvěma původními čerpacími soustrojími včetně areálu je technickou památkou a vlastně dvojím unikátem. Jde totiž o jedinou dochovanou parní vodárnu v České republice a zároveň o jediné dodnes existující stroje z pražské „Rustonky“, navíc umístěné stále v původním prostředí.

Parní čerpací stanice v Chválkovicích - unikát z roku 1889

Za sekundu přečerpala třicet litrů vody, v době svého vzniku dokázala pokrýt spotřebu celé tehdejší Olomouce a fungovala nepřetržitě jednasedmdesát let. Parní přečerpávací stanice v Chválkovicích je technickým unikátem ukrytým na okraji Olomouce. Nejméně jednou ročně však zájemci mohou více než pětimetrová setrvačníková kola opět vidět v akci a to vždy v rámci březnového Světového dne vody, kdy se čerpací stanice otevírá široké veřejnosti.

Tyto stroje jsou spojeny s první kapitolou novodobého vodárenství v Olomouci. V roce 1889 byla jejich prostřednictvím konečně vyřešena otázka pitné vody pro město, do té doby byl totiž stav velmi neuspokojivý. Výstavbu čerpací stanice umožnila skutečnost zrušení statutu městské pevnosti v roce 1896, což s následným rozvojem města dalo impulz snaze o trvalé řešení v zásobování Olomouce kvalitní pitnou vodou. Proto se v květnu 1889 začalo s výstavbou chválkovické čerpací parní vodárny, která byla v rekordní lhůtě dokončena. Dělníci během půl roku stihli postavit nejen vodárnu, ale i vodovodní síť. Kromě čerpací stanice se dvěma stroji vznikla také devět metrů hluboká studna o průměru téměř tři metry, vodojem na Tabulovém Vrchu a téměř osm kilometrů potrubí, které ho propojilo s vodárnou. Další potrubí podobné délky pak bylo nutné současně vybudovat pro zajištění distribuce vody po městě. Chválkovická vodárna tak nahradila jediný v té době existující vodovod, který vedl z Křížového pramene v místech dnešní Fakultní nemocnice Olomouc na Horní náměstí, kde nyní stojí Ariónova kašna. Stavba vodárny přitom nebyla jednoduchá, například kvůli velikosti strojů.

Nejprve se proto vybudovaly základy s vodotěsnou vanou, do které měl stékat olej a nečistoty. Na ní stála deska, na kterou se osadily stroje, a teprve potom byla budova dokončena. Setrvačníková kola o průměru více než pět metrů a hmotnosti zhruba šest tun smontovaná ze dvou dílů by sem totiž jinak nebylo jak dostat. To vypovídá i o plánované životnosti – stroje se odsud neměly nikam stěhovat ani vozit na opravy, veškerá údržba měla být přímo v objektu a stroje měly fungovat při správné údržbě, dá se říct, dlouhá desetiletí. Například vana pod nimi je vodotěsná dodnes.

Vodárna také nakonec byla v provozu bez přestávky více než sedmdesát let. Vždy běžel jeden stroj a na druhém se prováděla údržba, po nějaké době se pak vystřídaly. Páru dodávaly dva kotle typu Tischbein, jejichž výhřevná plocha byla po pětašedesáti metrech čtverečních, s komínem vysokým dvaatřicet metrů. Uhlí pro provoz kotle bylo naváženo železniční vlečkou. Samotný chod strojů nebyl nijak přehnaně hlučný, koneckonců nad vodárnou byly byty pro lidi, kteří na ně dohlíželi, a také pro zdejšího lesního mistra.

Setrvačníková kola se natrvalo zastavila až v květnu 1960, kdy byla parní vodárna vyřazena z provozu, byť se původní studna dodnes využívá. Čerpání už však od té doby obstarává elektřina prostřednictvím horizontálních ponorných čerpadel. Unikátní parní soustrojí pak přitom dokonce málem skončilo ve šrotu. Lehce odmontovatelné části, případně některé součástky z drahých kovů se tam odvezly, na zbytek ale naštěstí už nedošlo, a to jen náhodou. Přitom každý díl je originál, tenkrát se totiž ještě nevyráběly sériově zaměnitelné kusy. Například na první pohled podobné matky se liší velikostí a jsou na ně potřeba různé klíče.

Provoz stroje v čerpací stanici byl částečně obnoven v roce 1999 při příležitosti 110. výročí jejího vzniku. Příprava zabrala zhruba čtvrt roku, protože stroje bylo nutné po devětatřiceti letech nečinnosti vyčistit a rozpohybovat. Při ukázkách už je dnes sice nepohání pára, ale pouze stlačený vzduch, přesto návštěvníků poskytne téměř autentický zážitek. Výkon každého ze dvou parních strojů byl osmdesát koňských sil a poháněná plunžrová čerpadla zvládla třicet litrů vody za sekundu. Setrvačníkové kolo se za minutu otočilo osmnáctkrát.

 

parni cs chvalkovice.jpg 21.4 KB 

Parní ČS Chválkovice                 Strojovna parní ČS Chválkovice

 

Období let 1920-1930 bylo érou velkého rozšíření olomoucké vodárny, které bylo spojeno se vznikem Velké Olomouce, a to sloučením tří měst - Olomouc, Hodolany a Nová Ulice - a dalších dvanácti obcí. V důsledku regulace řeky Moravy docházelo ke ztrátám vody ve studnách, voda do některých částí nově vzniklého města se musela dovážet, proto bylo realizováno rozšíření vodovodu do přilehlých obcí.
V tomto období bylo položeno více než 48 km vodovodního potrubí a napojeno více než 2200 domů. Následně pak byly ve Chválkovicích a Černovíře vybudovány další jímací studny, společně s dalším výtlačným řadem do nového zemního vodojemu na Tabulovém Vrchu.

Období let 1950-1960 lze charakterizovat stálým tlakem na dodávku pitné vody, způsobeným zejména intenzivní bytovou výstavbou a nebývalým vzrůstem spotřeby vody ve výrobním sektoru. Počátkem sedmdesátých let byla uvedena do provozu nová úpravna vody v Černovíře, přečerpávací stanice a věžový vodojem na Tabulovém vrchu. Později byl skupinový vodovod rozšířen o dosud samostatný skupinový vodovod Litovel. V letech 1980-1990 bylo hlavní úsilí zaměřeno na výstavbu prameniště Pňovice-Březové a úpravny vody v Příkazích.

Věžový vodojem na Tabulovém Vrchu


Zlín

Koncem 19. století měl Zlín asi 3 tisíce obyvatel, převážně obuvníků a soukeníků. Snad právě z té doby pocházel gravitační Hauptův vodovod na přívod potoční vody z nádrže pod tzv. farskou zahradou do zámku, pivovaru, stájí a kašny, který doplňoval veřejné a soukromé studny. S mohutným rozvojem Baťových závodů počátkem    20. století došlo k výraznému nárůstu počtu obyvatel a zdroje vody se staly nedos-tačující.

Fryštácká vodní nádrž - dnes slouží jen jako záložní zdroj

 

Vznik „vodovodu Zlín“ a první veřejné zásobování obyvatel města pitnou vodou se datuje do roku 1925, kdy začal zahradním čtvrtím Zálešné a Podvesná sloužit vodovod, který odebíral vodu z vrtané studny přímo v sídlišti.

V r. 1932 byla zahájena výstavba Fryštácké přehrady za účelem zadržení vody pro vodárenské účely. Současně byl vypracován projekt vodárenské části stavby - odběr z nádrže, akumulace a rozvod vody v několika tlakových pásmech. Výstavba vodárenské části skončila v srpnu 1934, stavba nádrže byla ukončena až v r. 1938. Zajímavým způsobem bylo provedeno jímání vody infiltračním zařízením pod dnem Fryštácké nádrže, jednalo se ve vodárenské praxi o ojedinělý případ řešení. Současně s dostavbou nádrže byla vyprojektována úpravna vody Kostelec, jejíž stavba začala v dubnu 1940.

ÚV Kostelec (nejstarší úpravna vody na zlínsku) a moderní ÚV Tlumačov.

Situace v zásobování Zlína pitnou vodou se však ani uvedením tohoto zdroje do provozu nezlepšila a v roce 1945 byla tak kritická, že Zemský národní výbor v Brně udělil pro stavbu jímacího území v Tlumačovském lese a přívodového potrubí do města výjimku ze zákazu zahajování staveb. Stavba byla zahájena v r. 1946, byla však poznamenána řadou různých technických problémů, navíc kvalita vody vyvolala potřebu nové úpravny vody v Tlumačově.

 

Současně bylo třeba řešit vazby na systém úpravny vody pod Fryštáckou přehradou a na uvažovaný zdroj pod Slušovicemi. Investiční záměr z r. 1946 byl v r. 1953 rozšířen a další stavby skupinového vodovodu byly dokončeny v r. 1965. V letech 1971-1976 byla vybudována nová vodárenská nádrž Slušovice, která leží na Dřevnici u Slušovic, přívod vody z potoka Trnávka. Vodu z nádrže Slušovice upravuje úpravna vody Klečůvka. Tyto stavby společně s podzemními zdroji a úpravnou v Tlumačově zabezpečují zásobování Zlína, Otrokovic a dalších obcí - souhrnně se nazývají Skupinový vodovod Zlín. Počátkem devadesátých let došlo k poklesu spotřeby pitné vody, proto byla vodárenská nádrž Fryšták z důvodu dlouhodobě problematické kvality vody vyřazena z provozu.

 

 

 

Hlášení havárií

Hlášení havárií:

840 668 668
601 276 276
(NONSTOP)

provolba 1
pro oblast Olomouc a Prostějov

provolba 2
pro oblast okresu Zlín

Žádost o informace o existenci inženýrských sítí

Potřebujete zjistit, zda v dané lokalitě jsou vodovodní a kanalizační sítě? Potřebujete získat data o vodárenských sítích.
Pak vyplňte žádost a informace vám bude zaslána.

Provozní doba ZC

Provozní doba zákaznických center:

 

Pondělí   8 – 12    13 -17

Úterý        pouze po domluvě

Středa     8 – 12    13 -17

Čtvrtek     pouze po domluvě

Pátek       8 – 12

 

Rezervační systém
Vyžaduje Adobe Flash Player