Úvod O společnosti Historie

Historie

Olomouc

Obyvatelé města Olomouce byli dlouhá léta zásobováni pitnou vodou pouze ze studní. Voda z veřejných kašen mohla být použita pouze k praní a čištění, proto si obyvatelé města vážili vydatných pramenů pitné vody. Jeden z nich vytékal na Tabulovém vrchu a podle nedalekého kostelíka sv. Kříže se nazýval „křížový“. V r. 1844 byla vybudována před radnicí tzv. křížová studna se dvěma výtoky, do kterých byla tato voda přiváděna dřevěným i olověným potrubím.

Nedostatečná kapacita však vedla k hledání nových zdrojů kvalitní pitné vody, proto byly v r.1886 vykoupeny pozemky na území Chválkovic, kde se předpokládalo zřízení vodárny, a na Tabulovém vrchu, kde měl být postaven vodojem.

V r.1888 byl proveden geologický a hydrogeologický průzkum a již 15.prosince 1889 byl vodovod předán k veřejnému užívání.

Během neuvěřitelně krátké doby sedmi měsíců byly postaveny  - jako základ olomoucké vodárny a jejího pozdějšího rozšiřování - jímací studna, strojovna, a kotelna čerpací stanice ve Chválkovicích, výtlačný řad profilu 275 mm, dlouhý 7900 m s navazujícími rozvodnými řady o profilu 80 až 150 mm v délce asi 8000 m a dvoukomorový zemní vodojem o objemu 1500 m3. Parní čerpací stanice ve Chválkovicích byla v provozu až do r. 1960, kdy byla převedena na elektrický provoz s ponornými čerpadly, osazenými do sběrné studny.

Dodnes dochovaný objekt čerpací stanice se dvěma původními čerpacími soustrojími včetně areálu je technickou památkou a vlastně dvojím unikátem. Jde totiž o jedinou dochovanou parní vodárnu v České republice a zároveň o jediné dodnes existující stroje z pražské „Rustonky“, navíc umístěné stále v původním prostředí.

Parní čerpací stanice v Chválkovicích - unikát z roku 1889

Za sekundu přečerpala třicet litrů vody, v době svého vzniku dokázala pokrýt spotřebu celé tehdejší Olomouce a fungovala nepřetržitě jednasedmdesát let. Parní přečerpávací stanice v Chválkovicích je technickým unikátem ukrytým na okraji Olomouce. Nejméně jednou ročně však zájemci mohou více než pětimetrová setrvačníková kola opět vidět v akci a to vždy v rámci březnového Světového dne vody, kdy se čerpací stanice otevírá široké veřejnosti.

Tyto stroje jsou spojeny s první kapitolou novodobého vodárenství v Olomouci. V roce 1889 byla jejich prostřednictvím konečně vyřešena otázka pitné vody pro město, do té doby byl totiž stav velmi neuspokojivý. Výstavbu čerpací stanice umožnila skutečnost zrušení statutu městské pevnosti v roce 1896, což s následným rozvojem města dalo impulz snaze o trvalé řešení v zásobování Olomouce kvalitní pitnou vodou. Proto se v květnu 1889 začalo s výstavbou chválkovické čerpací parní vodárny, která byla v rekordní lhůtě dokončena. Dělníci během půl roku stihli postavit nejen vodárnu, ale i vodovodní síť. Kromě čerpací stanice se dvěma stroji vznikla také devět metrů hluboká studna o průměru téměř tři metry, vodojem na Tabulovém Vrchu a téměř osm kilometrů potrubí, které ho propojilo s vodárnou. Další potrubí podobné délky pak bylo nutné současně vybudovat pro zajištění distribuce vody po městě. Chválkovická vodárna tak nahradila jediný v té době existující vodovod, který vedl z Křížového pramene v místech dnešní Fakultní nemocnice Olomouc na Horní náměstí, kde nyní stojí Ariónova kašna. Stavba vodárny přitom nebyla jednoduchá, například kvůli velikosti strojů.

Nejprve se proto vybudovaly základy s vodotěsnou vanou, do které měl stékat olej a nečistoty. Na ní stála deska, na kterou se osadily stroje, a teprve potom byla budova dokončena. Setrvačníková kola o průměru více než pět metrů a hmotnosti zhruba šest tun smontovaná ze dvou dílů by sem totiž jinak nebylo jak dostat. To vypovídá i o plánované životnosti – stroje se odsud neměly nikam stěhovat ani vozit na opravy, veškerá údržba měla být přímo v objektu a stroje měly fungovat při správné údržbě, dá se říct, dlouhá desetiletí. Například vana pod nimi je vodotěsná dodnes.

Vodárna také nakonec byla v provozu bez přestávky více než sedmdesát let. Vždy běžel jeden stroj a na druhém se prováděla údržba, po nějaké době se pak vystřídaly. Páru dodávaly dva kotle typu Tischbein, jejichž výhřevná plocha byla po pětašedesáti metrech čtverečních, s komínem vysokým dvaatřicet metrů. Uhlí pro provoz kotle bylo naváženo železniční vlečkou. Samotný chod strojů nebyl nijak přehnaně hlučný, koneckonců nad vodárnou byly byty pro lidi, kteří na ně dohlíželi, a také pro zdejšího lesního mistra.

Setrvačníková kola se natrvalo zastavila až v květnu 1960, kdy byla parní vodárna vyřazena z provozu, byť se původní studna dodnes využívá. Čerpání už však od té doby obstarává elektřina prostřednictvím horizontálních ponorných čerpadel. Unikátní parní soustrojí pak přitom dokonce málem skončilo ve šrotu. Lehce odmontovatelné části, případně některé součástky z drahých kovů se tam odvezly, na zbytek ale naštěstí už nedošlo, a to jen náhodou. Přitom každý díl je originál, tenkrát se totiž ještě nevyráběly sériově zaměnitelné kusy. Například na první pohled podobné matky se liší velikostí a jsou na ně potřeba různé klíče.

Provoz stroje v čerpací stanici byl částečně obnoven v roce 1999 při příležitosti 110. výročí jejího vzniku. Příprava zabrala zhruba čtvrt roku, protože stroje bylo nutné po devětatřiceti letech nečinnosti vyčistit a rozpohybovat. Při ukázkách už je dnes sice nepohání pára, ale pouze stlačený vzduch, přesto návštěvníků poskytne téměř autentický zážitek. Výkon každého ze dvou parních strojů byl osmdesát koňských sil a poháněná plunžrová čerpadla zvládla třicet litrů vody za sekundu. Setrvačníkové kolo se za minutu otočilo osmnáctkrát.

parni cs chvalkovice parni cs chvalkovice strojovna
Parní ČS Chválkovice Strojovna parní ČS Chválkovice

 

 

Období let 1920-1930 bylo érou velkého rozšíření olomoucké vodárny, které bylo spojeno se vznikem Velké Olomouce, a to sloučením tří měst - Olomouc, Hodolany a Nová Ulice - a dalších dvanácti obcí. V důsledku regulace řeky Moravy docházelo ke ztrátám vody ve studnách, voda do některých částí nově vzniklého města se musela dovážet, proto bylo realizováno rozšíření vodovodu do přilehlých obcí.
V tomto období bylo položeno více než 48 km vodovodního potrubí a napojeno více než 2200 domů. Následně pak byly ve Chválkovicích a Černovíře vybudovány další jímací studny, společně s dalším výtlačným řadem do nového zemního vodojemu na Tabulovém Vrchu.

Období let 1950-1960 lze charakterizovat stálým tlakem na dodávku pitné vody, způsobeným zejména intenzivní bytovou výstavbou a nebývalým vzrůstem spotřeby vody ve výrobním sektoru. Počátkem sedmdesátých let byla uvedena do provozu nová úpravna vody v Černovíře, přečerpávací stanice a věžový vodojem na Tabulovém vrchu. Později byl skupinový vodovod rozšířen o dosud samostatný skupinový vodovod Litovel. V letech 1980-1990 bylo hlavní úsilí zaměřeno na výstavbu prameniště Pňovice-Březové a úpravny vody v Příkazích.

Věžový vodojem na Tabulovém Vrchu


Zlín

Koncem 19. století měl Zlín asi 3 tisíce obyvatel, převážně obuvníků a soukeníků. Snad právě z té doby pocházel gravitační Hauptův vodovod na přívod potoční vody z nádrže pod tzv. farskou zahradou do zámku, pivovaru, stájí a kašny. Sloužil až do roku 1924. Vodovod z litinových trub o průměru 100 mm měřil se všemi odbočkami asi 800 metrů. Doplňoval tak veřejné a soukromé studny. Roku 1894 založil Tomáš Baťa první dílnu na výrobu obuvi a po první světové válce nechal vystavět nové tovární budovy a obytné domyv moderním stylu. V roce 1928 mělo město již 16 tisíc obyvatel a v roce 1938 dokonce 46 tisíc. V roce 1925 začal zahradním čtvrtím Zálešné a Podvesná sloužit vodovod, který odebíral vodu z vrtané studny přímo v sídlišti, a tím vlastně začalo veřejné zásobování města pitnou vodou.

V letech 1926 až 1931 probíhaly na území města i v okolí hydrogeologické práce. V roce 1926 byl vyprojektován prof. J. Zavadilem vodovod Březinka. Voda se jímala v údolí stejnojmenného potoka v lesní trati Barabáš a Tlustá šesti jímacími studnami. Toto dílo sloužilo do konce druhé světové války. Nepříznivá situace v zásobování obyvatel vodou si vynutila v letech 1926 až 1927 i zřízení užitkového vodovodu pro zahradní čtvrtě Zálešná a Padělky, jež napájela řeka Dřevnice. Voda se čerpala bez jakékoliv úpravy čerpací stanicí u mostu přes Januštici. Baťovy závody řešily v této době zásobování svých provozů odběrem vody z Dřevnice od Příluckého jezu. V roce 1927 podal městské radě prof. Dr. Ing. Jan Zavadil spolu s prof. MUDr. Ročkem zprávu, že pitnou vodou může být Zlín v dohledné době zásobován pouze vybudováním dílčích vodovodů z potůčků v okolních údolích. Průzkum se proto rozšířil na další oblasti, zejména v okolí Fryštáku a Slušovic.

Fryštácká vodní nádrž - dnes slouží jen jako záložní zdroj

 

V roce 1932 byl postaven vodovod pro zahradní čtvrť Domovy se čtyřmi jímacími zářezy ve Zborkově žlebu a v roce 1933 byl vybudován vodovod na Zlínských pasekách, napojený na dva prameny ve Vlčkovém žlebu. Navíc i obec Příluky byla od roku 1932 napojena na vodovod, který získával vodu z 8 m hluboké jímací studny.

Na základě projektu Ing. Františka Lederera byla 2. září 1932 zahájena výstavba Fryštácké přehrady za účelem zadržení vody pro vodárenské účely, retence a nalepšení průtoku v Januštici a Dřevnici. Současně vypracoval prof. J. Zavadil ve spolupráci s firmou A. Kunz, a.s., projekt vodárenské části stavby – odběr z nádrže, akumulace a rozvod vody v několika tlakových pásmech. Výstavba vodárenské části skončila v srpnu 1934 a nový Podřevnický skupinový vodovod dodával do města až 12 l/s pitné vody. Stavba nádrže byla ukončena až v roce 1938. Zajímavým způsobem bylo provedeno jímání vody infiltračním zařízením pod dnem Fryštácké nádrže, jednalo se ve vodárenské praxi o ojedinělý případ řešení. Voda byla čištěna na otevřených rychlých filtrech, každý s filtrační plochou 500 m2. Hloubka filtru na donoveské větvi byla 4,60 m a na lukovské 3,60 m. Dno filtrů bylo vyplněno rovnaninou z kamene tloušťky 2 m, resp. 1 m, v obou případech byla rovnanina zaříznuta do zvodnělých štěrkopískových vrstev. Na rovnanině byl položen systém poloděrovaných kameninových trub, na ně dva metry vysoká písková filtrační vrstva. Ani po uvedení tohoto zdroje do provozu se situace ve Zlíně nezlepšila.

   Současně s dostavbou Fryštácké nádrže byla vyprojektována nová úpravna vody, jejíž stavba začala v dubnu roku 1940. V letech 1943 až 1944 prováděl RNDr. Jan Krejčí hydrogeologický průzkum v údolní nivě řeky Moravy, a to s pozitivními výsledky.

ÚV Kostelec (nejstarší úpravna vody na zlínsku) a moderní ÚV Tlumačov.

Situace v zásobování Zlína pitnou vodou v roce 1945 byla tak kritická, že Zemský národní výbor v Brně udělil pro stavbu jímacího území v Tlumačovském lese a přívodného potrubí do města výjimku ze zákazu zahajování staveb. Při určení jímacího území v lužním lese mezi Tlumačovem a Otrokovicemi se vycházelo z hydrogeologického průzkumu RNDr. Jana Krejčího. V místech s mocnými vrstvami štěrkopísků byly umístěny dvě sběrné spouštěné studny, do nichž byly zaústěny násoskové řady od dvou skupin vrtaných studní. Stavba byla zahájena 14. Května 1946, ale byla poznamenána nedodržováním dílčích termínů i různými technickými problémy. Navíc kvalita vody vyloučila předpoklad jednoduché úpravy a musela být (Dr. Ing. Augustinem Sukovitým a Ing. Antonínem Berkou) vyprojektována moderní úpravna vody v Tlumačově. Současně bylo nutné řešit vazby na systém úpravny vody pod Fryštáckou přehradou a na uvažovaný zdroj pod Slušovicemi. Investiční záměr z roku 1946 byl v roce 1953 rozšířen a další stavby skupinového vodovodu byly dokončeny v roce 1965. V letech 1971 až 1976 byla vybudována nová vodárenská nádrž na Dřevnici u Slušovic, přívod vody z potoka Trnávka a úpravna vody. Vodu z nádrže Slušovice upravuje úpravna vody Klečůvka.

 

 

 

 

 

Tyto stavby společně s podzemními zdroji a úpravnou v Tlumačově zabezpečují zásobování Zlína, Otrokovic a dalších obcí. Souhrnně se nazývají Skupinový vodovod Zlín. Počátkem devadesátých let došlo k poklesu spotřeby pitné vody, proto byla vodárenská nádrž Fryšták z důvodu dlouhodobě problematické kvality vody vyřazena z provozu. Dnes slouží jen jako záložní zdroj.

Historie kanalizace ve Zlíně

Dešťové a splaškové vody z domů a venkovních prostranství se na Zlínsku také nejdříve odváděly povrchově do vodotečí. Později se do jednotlivých stružek a rigolů položily betonové nebo kameninové trouby, stavěly se i odváděcí kanály, zděné z pálených cihel nebo lomového kamene. Částečná nebo soustavná kanalizace v dnešním pojetí však ve městě na přelomu 19. A 20. Století nebyla.

První vážný přístup k řešení odkanalizování je dokumentován v projektu z roku 1870, kdy mělo město 2820 obyvatel. Dalším projektem, který se realizoval v letech 1911 až 1913, kdy žilo ve Zlíně kolem 3600 obyvatel, bylo odkanalizování města, konkrétně ulic Kvítkové, Dlouhé, Na Outeři (nyní Vodní), Na Straňách, Na Zarámí, Mlynářské, Kovářské (nyní Bartošova), Potrubní, Nádražní a Na Čepkově. Projekt vypracovala firma Hrůza - Rosenberg v Olomouci a ve vodoprávním povolení byl uveden nejmenší profil potrubí 50 x 75 cm a u kanalizačních přípojek 18 cm.

V letech 1924 až 1927 byla provedena kanalizace v lokalitách Podvesná, Zálešná, Padělky, Letná a do roku 1931 pak čtvrtě Nad Ovčírnou, Kůty a Díly.

První projekt soustavné kanalizace a čištění odpadních vod pro město Zlín zpracoval v lednu 1933 Prof. Dr. Ing. Jan Zavadil, který řešil rámcově soustavnou kanalizaci nejen města Zlína, ale také obcí Kostelec u Štípy, Příluky, Prštné a Mladcová. Projekt zajišťoval odvodnění asi 14 km2 území, které bylo rozděleno na 32 samostatných kanalizačních oblastí. Kmenové stoky se vedly po obou stranách řeky Dřevnice a odlehčovalo se jedenáct dešťových přepadů do řeky. Pro výpočet kanalizace se uvažovalo, že spotřeba vody v domácnostech bude 137 l/s a celkový maximální odtok splašků 481 l/s.

Uvedený projekt se kromě výstavby kanalizační čistírny postupně realizoval. Čistírna měla být umístěna v areálu tehdejší továrny Baťa (později Svitu), ale v důsledku potřeby stavební plochy se tento záměr neuskutečnil. Kanalizační sběrače se postupně prodlužovaly, nejdříve po obci Prštné, pak po Louky a v konečném řešení až po město Malenovice - do míst plánované výstavby čistírny odpadních vod.

Současně s dokončováním hlavních kanalizačních sběračů ze Zlína se začala připravovat projektová dokumentace pro stavbu čistírny odpadních vod. Zpracování projektové dokumentace, kterou prováděl Hydroprojekt, pobočka Brno, trvalo od roku 1952 až do roku 1959. Při přípravě projektu čistírny nemohl projektant využít žádné zkušenosti z provozu tuzemských čistíren odpadních vod, protože tehdy nebyly k dispozici. Proto byla čistírna odpadních vod Malenovice určena jako prototypová na odzkoušení různých zařízení.

Stavbu provedl n. p. Ingstav Brno a generálním dodavatelem technologického zařízení byl n. p. Královopolské strojírny Brno. Jednalo se o mechanicko - biologickou čistírnu s aktivací, s úplným dvoustupňovým vyhníváním kalu a s využitím kalového plynu jako paliva. Čistírna byla spuštěna v roce 1964 bez kalového a plynového hospodářství, protože vyhnívací komory nevyhověly zkouškám plynotěsnosti. Po jejich opravách byla čistírna jako celek uvedena do chodu v roce 1966.

ČOV byla dimenzována na výkon 30 000 m3 /d, pokud jde o vyčištěné splaškové vody. Projekt uvažoval s napojením asi 65 tisíc obyvatel a průmyslových odpadních vod s populačním ekvivalentem 45 000 obyvatel. Hydraulické zatížení však trvale překračovalo uvedenou kapacitu a mělo stoupající tendenci. Zvyšovala se rovněž koncentrace látkového zatížení. Čistící proces také negativně ovlivňovaly průmyslové závody, které nekázní při vypouštění odpadních vod způsobovaly různé havárie v provozu čistírny. V souvislosti s tím a s postupným zpřísňováním požadavků nové legislativy na vypouštěné vody se v sedmdesátých a devadesátých letech přistoupilo k celkové rekonstrukci ČOV. V současné době je schopna čistit přítok 40 000 m3 odpadních vod za den, což odpovídá znečištění 207 000 EO.

Rovněž situace v odkanalizování města se koncem šedesátých let stala kritickou, takže v roce 1969 bylo rozhodnuto řešit problém radikálně. Začala rekonstrukce kanalizační sítě, a ta byla rozvržena na několik etap. V první etapě bylo zřízeno odvedení potoka Březinky do Dřevnice, neboť při větších průtocích v potoce, který byl zaústěn do kanalizace města, docházelo k zaplavování části Letné, areálu Svitu a přetěžování kanalizační čistírny v Malenovicích. V dalších etapách se řešily hlavní sběrače ve středu města, pravoběžní sběrač na kanalizační čistírnu, kanalizace v Malenovicích apod.

Při rekonstrukci kanalizace se již tehdy využívaly moderní způsoby stavby kanalizačních řadů. S ohledem na komunikace, inženýrské sítě a provoz ve městě se stoky razily pomocí štítů, průměru 168 cm nebo 200 cm. Vyzdívka štítovaného sběrače byla ze železobetonových tvárnic a dno sběrače bylo opatřeno kynetou z tvrzeného betonu v tloušťce 15 cm. Stavební rekonstrukční práce zajišťoval národní podnik Ingstav Brno, závod Opava.

Hlášení havárií

Hlášení havárií:

840 668 668
601 276 276
(NONSTOP)

provolba 1
pro oblast Olomouc a Prostějov

provolba 2
pro oblast okresu Zlín

Žádost o informace o existenci inženýrských sítí

Potřebujete zjistit, zda v dané lokalitě jsou vodovodní a kanalizační sítě? Potřebujete získat data o vodárenských sítích.
Pak vyplňte žádost a informace vám bude zaslána.

Provozní doba ZC

Provozní doba zákaznických center:

 

Pondělí   8 – 12    13 -17

Úterý        pouze po domluvě

Středa     8 – 12    13 -17

Čtvrtek     pouze po domluvě

Pátek       8 – 12

 

Rezervační systém
Vyžaduje Adobe Flash Player